„ŽIVOT ZAČÍNÁ TAM, KDE KONČÍ STRACH."

Neděle v 17:07 | supice / CITÁT - Osho |  DENÍK
Bylo okolo dvou a já si takhle tancovala s kamarádkou v jednom nejmenovaném klubu.
Několik mladíků barvy Blízkého východu se rozhodlo přejít z pozorování do akce, a tak nás začali nenuceně obletovat.
Tak fajn. Aspoň ňáké vzrůšo.
Tancovali jsme společně a přitom rozvíjeli své schopnosti podnapilé anglické konverzace.
Najednou se rozhlídnu.
Kamarádka nikde.
Tančím dál, ale vrtá mi to hlavou. Třeba zrovna potkala někoho známého.
Fajn...
Uběhla půlhodina. Pak hodina.
Ona nikde.
Svěřila jsem se svému novému arménskému kamarádovi se svou situací.
Nechal mě hledat.
Marně.
Potkala jsem ho a zjistila, že se svou bandou exotických motýlů odlétá do jiné destinace.
Zůstávám sama.
Usadím se na strategické místo a rozhodnu se uškvařit své ucho při někonečném prozvánění jejího čísla.
Každou půlhodinu se proženu možnou oblastí výskytu mé ztracené oslavenkyně jako hřebec Maximus.
(z Na vlásku, pro animákoneznalce;))
Tři hodiny bez úspěchu a já se začínám utápět v depresi a moři katastrofických scénářů, které zaplavilo mou mysl.
Můj schvácený výraz zaregistroval postarší pán. Zeptal se, co se stalo. Po vysvětlení mě utěšoval.
Nevěřila jsem mu ani slovo.
Dokonalá paralýza.
Viděla jsem ji zfetovanou po drinku neznámého obsahu a bloudící někam do nikam...
...čtyřnásobně znásilněnou a pohozenou v parku...
...rozkrájenou v kufru na cestě do Iráku...
...a v pozadí slyšela uklidňující hlas: "Uvidíš, zítra se probudíš a všechno bude v pohodě."
zatímco já se viděla u výslechu rozeznávající podobu potencionálních pachatelů.
Pátá hodina odbyla a já stále panikařila.
Mám dvě možnosti. Buď mi teď vybouchne palice nebo s řešením celé situace počkám do rána.
Do minuty je rozhodnuto. Odjíždím domů a snažím se usnout.
Každou půlhodinu mě budí přesvědčení,
že musím zkontrolovat telefon s očekáváním spásné zprávy, že je všechno v pořádku.
Osudná zpráva dorazila v 6:49.
Jako by mě v tu chvíli propustili z mučírny.
Mučírny výčitek, obav a nejhorších scénářů, před kterými by se mohl jít i SAW zahrabat.
Najednou se ocitám odevzdaně rozpláclá na pláži. Mám hromadu nezodpovězených otázek.
Ty ale momentálně dokonale překrývají uklidňující zvuky moře a pocit nepopsatelné úlevy.

Co je na tom celém to nejhorší?
Ta neuvěřitelná síla strachu.
Dokáže udělat z milých arménců zloděje orgánů,
chvil stvořených k zábavě chvíle plné utrpení
nebo úžasně hodného pána s dobrými úmysly úchylného dědulu.

Hele strachu, seš kámoš, ale...
...odsud posud.