„ČÍM VÍC STÁRNU, TÍM VÍC ZJIŠŤUJI, ŽE DĚTSTVÍ A STÁŘÍ NEJENOM SPLÝVAJÍ, ALE ŽE JSOU TO NAVÍC DVA NEJINTENZIVNĚJŠÍ STAVY, KTERÉ JE NÁM DÁNO ŽÍT."

24. října 2018 v 17:48 | supice / CITÁT - Marguerite Yourcenar |  DENÍK

Přicházím ke dveřím.
Dlouze zvoním.
Většinou otvírá brzo, čeká mě, ale teď?
Nic.
Žeby zase neslyšela?
Pak přes sklo dveří zahlédnu přicházející postavu.
Otevře mi s natáčkou v ofině a rozespalým výrazem.
Já ale vím, že nespala.
Poznám to podle lišáckého tiku jejího oka, kterým na mě po každé druhé větě mrká.
Zase pila. Achjo.
Pojím připravené jídlo.
(fazole s čerstvě pečenými rohlíčky - od ní ty nejlepší na světě)
Povídá srandičky a myslí si, že nic nepoznám.
Po jídle nabídnu, že bychom si mohli jít společně lehnout.
Zprvu se moc netváří, pak ale podlehne.
Zapadneme pod obrovskou duchnu, přitulíme se.
Hladí mě po vlasech a tváři jako před léty.
Po chvíli začíná plakat. A nepřestává.
Pláče a já mlčím.
Mlčím a přemýšlím, proč.
(ona totiž takhle pláče často, ale důvod? ten Ti nikdy nepoví...)
Občas si odskočí "na záchod" a vrátí se ovanutá slivovicí.
...
Pak najednou začne mluvit o schovaném trezoru a penězích na pohřeb.
Opět pláče.
Když se zklidní, pokouším se s ní mluvit o Bohu.
Pak najednou přestanu přemýšlet.
Naše role se obrací.
Obejmu ji a hladím.
Nevím, jak dlouho to trvá, ale vím, že nepláče.
Drží a je naprosto klidná.
Ptám se, jestli ji takhle hladila její maminka.
Říká, že ne, prý na to moc nebyla.
...
Po nějaké době pohlédnu na hodiny a přestávám. Musím jít.
Babička mi věnuje odevzdaný pohled v naprostém opojení
a pak zašeptá:

Krásné.

 


Komentáře

1 Infinity Infinity | Web | 25. října 2018 v 13:53 | Reagovat

Páni! Tohle je tak překrásně napsaný, ale zároveň tak smutný.

2 Eliss Eliss | Web | 26. října 2018 v 10:18 | Reagovat

Fotky překrásné. Příběh pěkný, ale tak smutný, až je zároveň reálný...

3 supice supice | E-mail | Web | 28. října 2018 v 17:40 | Reagovat

[1]: Děkuji.

[2]: Díky. Ale smyšlené to není, pokud myslíš.

4 Marčélla Marčélla | E-mail | Web | 28. října 2018 v 18:31 | Reagovat

Smutný příběh, přitom hřejivý. Objetí zřejmě potřebujeme celý život. Někdy se sami neobejmeme. Uvnitř nás to dítě je a chce i pohladit.
Pěkné fotečky.;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.